5 hororů z devadesátek, které vás dostanou i dnes
Vybrala jsem pro vás 5 hororů z 90. let, které mají atmosféru i svůj specifický šmrnc. Devadesátkové horory mají své kouzlo, tak si je připomeňme a třeba vás i nalákám si je znovu po letech pustit. Nebo to pro vás bude poprvé?
Vybrat pět opravdu děsivých hororů z devadesátých let je jako hledat kvalitní instantní kávu – teoreticky to existuje, ale často se u toho spíš zatváříte kysele. Tohle je můj výběr, postavený nikoli na tom, co má na ČSFD nejvíc hvězdiček, ale na tom, co mě osobně z téhle éry zaujalo – protože někdy je hororový zážitek víc než jen lekačky Tak jdeme na TO.
TO (1990)
Děti. Klaun. Kanalizace. Trauma na celý život.
Stephen King nám v tomhle televizním dvoudílném maratonu (což je skoro tři hodiny klaunského utrpení) ukazuje, jaký je rozdíl mezi běžným zlem a „To“. A ano, Pennywise je ta nejhorší noční můra – hlavně když si uvědomíte, že tenhle klaun (v podání Tima Curryho) žije z dětského strachu. Čistá psychologická hrůza s kapkou devadesátkové televizní estetiky, která vás někdy víc pobaví, než vyděsí. Ale ten nepříjemný pocit? Ten zůstane.
Nová noční můra (1994)
Freddy vstupuje do reality. Tak trochu. A je víc creepy než kdy dřív.
Wes Craven si udělal radost. Natočil film, ve kterém se jeho postavy (a herci) stávají součástí příběhu, který píše on sám. Freddy Krueger není už jen filmový zabiják teenagerů, ale démonická síla, která proniká do reálného světa. Heather Langenkamp (ano, ta původní Nancy) hraje samu sebe a zjišťuje, že noční můry se nemusí držet jen plátna. Mrazivá meta-hra, která předběhla dobu a připravila půdu pro pozdější „Vřískot“.
Kostka (1997)
Geniální hororová hádanka s rozpočtem na úrovni studentského filmu a výsledkem, který drtí nervy jak svěrák.
Skupina lidí se probudí v obrovském labyrintu složeném z krychlových místností — některé jsou „čisté“, jiné smrtící past. Nikdo netuší, jak se tam dostali, ale jedno je jasné: logika, paranoia a panika jdou tady ruku v ruce.
Nízké náklady? Ano. Vysoké napětí? Taky. A geniální příklad toho, že horor nepotřebuje hektolitry krve, když má nápad.
Horizont události (1997)
Myslíte, že peklo je jen „na zemi“? A co když je i ve vesmíru?
V tomhle vesmírném hororu se parta astronautů (včetně Laurence Fishburnea) vydá hledat loď, která se záhadně objevila po letech zmizení. Loď „Horizont události“ se mezitím nejspíš podívala do samotného pekla a něco si z něj přivezla. Co přesně? No… rozhodně ne suvenýry. Atmosférický horor, který si nehraje na laciné lekačky a sází spíš na hutnou atmosféru a pomalé šílenství. Sam Neill tu předvádí jednu ze svých nejzlověstnějších rolí.
Záhada Blair Witch (1999)
Legendární důkaz, že i roztřesená kamera může stát miliony (a taky vydělat balík).
Parta studentů zmizí při natáčení dokumentu o čarodějnici z Blair. Zůstane po nich jen video a spousta otázek. Minimalismus dovedený k dokonalosti a horor, který proměnil „found footage“ v regulérní žánr.
Zbytek filmového světa se pak deset let snažil udělat to samé. Málokdo uspěl. Tohle je čistá atmosféra strachu, co vám zaleze pod kůži i bez kapky krve.
Závěrem
Devadesátky byly pro horor tak trochu pubertální období – trochu trapné, trochu experimentální, ale právě proto často neodolatelné. Tyhle filmy možná nejsou vždy mistrovská díla a horory v pravém slova smyslu, ale každý z nich má něco, co ho dělá výjimečným. A to, přátelé, je víc než dost.
